Jak jsem se vyhnul operaci kolena.

Každodenním běháním svého desetikilometrového přídělu
v pražské stromovce, jsem si svého času rozčvachtal koleno tak,
že jsem postupně začal mít potíže i s pouhou chůzí.
Koleno bolelo čím dál víc a doktoři se těšili jak si zaoperují.
Moc se mi do toho nechtělo a v hodině dvanácté mi kamarád
naznačil, že si to koleno možná dám dohromady sám,
budu-li s ním cvičit podle jeho rady.

Cvičení to bylo jednoduché a stoprocentně účinné.
Spočívalo ve zvedání zátěže, kterou jsem si pověsil dolů na nárt,
když jsem si předtím v sedě podložil nohu v podkolení tak,
aby měla její spodní část velký akční rádius pro své pomalé natahování a zase pokrčování.
(Docela dobře to jde, když si sedneme do nějakého bytelného křesla
a nohu v tom podkolení položíte přes opěradlo.)
Výsledný efekt byl ten, že jak se postupně zpevňovaly vazy,
šlachy a svaly kolem tohohle nejsložitějšího kloubu který máme,
tak se „jablko“ v takhle vznikajícím přirozeném korzetu postupně fixovalo natolik,
že přestalo být uvolněné a celý kloub se postupně ozdravil.

Zvýšené prokrvování napomohlo blahodárnému přísunu kyslíku a živin
do postiženého místa, a spolu s onou fixací "jablka" to působilo,
že všechny potíže odezněly jakoby ani předtím ani nebyly.
Od té doby kdykoliv se koleno zase ozve, hned začnu zase pokorně cvičit
a tak si to koleno, tehdy údajně zralé k operaci udržuji už asi dvacet let.
Zátěž mám v taštičce od foťáku, která má nahoře ucho,
akorát tak vhodné k zavěšení na nárt ..a uvnitř je dvoukilové závaží.