.....tedy tak došlo k tomu, že začaly být psány Hovory.

Ano, ale aby byly napsány, k tomu chybělo mnoho. Když pisatel

vyškrábal všechno ze své paměti, shledal, že ví slušně mnoho o

dětství pana prezidenta, neboť na to prezident vzpomínal rád a

často; o letech studií také bylo ledacos řečeno, ale pro další léta byl

materiál hrozně kusý. Bylo nutno pana prezidenta nutit, aby o sobě

řekl něco víc.

Zpravidla se ten zápas odehrával ráno v topoľčianském parku. K

deváté hodině vycházel pan prezident a rovnou přes louky k své

oblíbené besídce na výsluní. Pisatel Hovorů měl už připraven svůj

útok, obyčejně frontální. Nechal uplynout přiměřenou chvíli mlčení,

a pak spustil: “Jak to vlastně bylo s tím rukopisným bojem?”

Prezident potřásl hlavou. “Nepěkné,” řekl po chvíli a začal si

čistit skřipec. Pisatel čekal, co přijde dál. Pan prezident zvedl oči.

“Četl jste už dnešní noviny? Všiml jste si tam toho a toho –” A pak

už byla řeč o všem možném, jenom o rukopisném boji ne.

Druhého dne si připravil pisatel jinou otázku: “A co jste dělal v

devadesátých letech?”

“Chyby,” děl prezident lakonicky, a tím považoval věc za

odbytou.

Jak vidíte, nebylo snadné dostat z pana prezidenta mnoho

podrobností o jeho životě, a než byly napsány Hovory, stálo to

mnoho trpělivosti... u obou spolupracovníků.

Konečně bylo napsáno všechno, co pisatel slyšel; bylo toho málo

a byla to samá mezera, ale co dělat.

“Mám to tisknout?” ptal se pisatel jednou.

Pan prezident pokrčil rameny: “Nu, proč ne?”

“Nechcete se na to podívat?” váhal pisatel. “Aby tam nebyly

nějaké chyby.”

“Když chcete,” řekl pan prezident, a bylo to; tak se dostal rukopis

do jeho rukou. Když z nich vyšel, bylo k němu připsáno mnoho

nového Masarykovou vlastní rukou. Doplňky, nové vzpomínky,

málo známé podrobnosti.

Pln radosti nad svým materiálem zpracoval to pisatel znovu. A

zase to odnesl k ověření. Po náležité době to dostal znovu. S novými

doplňky, podrobnostmi i vzpomínkami.

“To nejde,” protestoval, “vy s tím máte skoro víc práce než já!”

“Což to,” řekl pan prezident.

“Ale jak já mám za to brát honorář?” bránil se pisatel,

potěžkávaje rozrostlý rukopis. “To by mělo být aspoň fifty fifty, na

holport.”

Pan prezident jenom mávl rukou. To jsem to plácl, mrzel se na

sebe pisatel Hovorů. To tak, nabízet honorář hlavě státu!

Ale příštího rána se hlava státu cestou k besídce náhle zastavila

uprostřed louky s jiskřícíma očima. “Už vím,” řekl pan prezident,

“co udělám s tím honorářem, který od vás dostanu. Znám jednu

vdovu, má takové pěkné, čisté děti; té jsem vždycky chtěl něco dát –

teď na to budu mít své peníze.”

Snad i toto náleží k historii Hovorů.