O meditaci

Nejhlubším uměním člověka je umění meditace. Je těžké, se mu dobře naučit, ba i jen mu porozumět. Nejde jen o pozornost pozornosti, o velké umění naslouchání tichu, vyciťování svobody, ale hlavně o zažití bdělosti bez duality, bdělosti plné svobody a míru, nepopsatelného stavu, slovy nevylíčitelného a proto nenapodobitelného. Právě proto je tomuto umění těžké se naučit.

A přece meditaci potřebuje nejen mysl člověka, ale především jeho srdce, které bez ní  tvrdne a pustne. Přesto ji nemůžeme nikomu nadirigovat, ani sami sobě. Mysl při ní musí být kladná, usebraná, ale její klid musí být spíš automatický, než vynucený. Je třeba pozorovat práci mysli, její tichost, její sebekázeň, snahu po osvobození od egoistických přání a vznětů.

Svoboda je nejdůležitější. Nedostaví se vůlí nebo chtěním, ale tichým uvědoměním si svých zvyků, přání a negací a nezúčastněným odstoupením od nich.

Meditace nemá být únikem ze života, ale probuzením k jeho inteligenci a uvolněnosti. Nemáme neznámo hledat, ale stát se jím. To není věcí intelektu, ale spíš ústupem mysli do oblasti bez hranic a středu, kde panuje láska, pravda, moudrost a čistá existence, která je rovněž bez hranic a středu.

Správná meditace neznamená pár minut ztišení, ale plynulé a správné, to je harmonické účastenství na denním životě, na každé chvilce vašeho života, a to přenesením získaného míru do světa. Jinak by neměla téměř smysl. Celý tvůj harmonický život musí být meditací, jinak by bylo jakékoliv sezení v klidu nebo „hledění na pupek“ zbytečné.

V samotném bytí nejsou zkušenosti, tam jenom JSI, bez závislosti na čemkoliv – na jakýchkoliv spisech, biblích, gítách nebo mistrech.

…Srdce takového správně meditujícího je čisté a může v němm přetrvat jen láska, pozornost bez předmětu pozornosti, bez konce i středu, a TICHO. Je to pravý život, pravá podstata života, otevření života.

Pravá meditace je meditací bez zkušeností, kde není poznávací proces, ani samotné poznávání, ale jen BYTÍ ve své nejhlubší čistotě, ryzosti a nevinnosti.

Ve své nezměrnosti.

Pravý výsledek meditace je mimo protiklady a prost pochybností. Je to návrat lásky k lásce a k tichu. Nejvyšší čistota bez úzkostí a zmatků.

Pravá meditace není únikem. Je to osvobození od problémů světa, ale přesto setrvávání ve světě, byť mimo čas a prostor, v účasti i v neúčasti v něm, často bez myšlení a myšlenek, bez osoby, ale i bez Boha, jen v porozumění neznámému, nad myšlením i pocity.

Mysl je osvobozena od myšlení i  myšlenek, ba i od pozorovatele a je jen bytím čili jen sama sebou v TEĎ.

TEĎ je branou do Věčnosti, do nevyjádřitelné Věčnosti v záblesku Pravdy, která nemá mít konce.

Meditace není cílem, ale spíš „pohybem“ mimo čas a prostor. Je to zprvu uvědomění si každé myšlenky a každého citu bez přilnutí  či odporu k nim, bez jejich výslovného sledování. Děje se v prostoru Neznámého, v něčem zcela otevřeném a prostém, v čiré nádheře nepopsatelnosti.

Bděle a tiše pozoruj (naslouchej) bez hodnocení předmětů pozornosti. Naslouchej Tichu!  Teprve do tohoto ticha se může dostavit NEZNÁMÉ. To, co je mimo čas a prostor.

Všichni začátečníci v józe, ale většina středně pokročilých pokládá zevní činnost za vážnou překážku meditace.

Jen velmi pokročilí vědí, že tomu zdaleka tak nemusí být. Že je možno cvičit v pozadí mysli i při většině zevních záležitostí.. je to vlastně trvalá připomínka, že uvnitř tebe i v tobě existuje nekonečná Boží Jsoucnost, Átman, Nadjá, království nebeské, ke kterému je možno zaujmout vřelý a živý citový vztah kdykoliv..

Tento vztah se neudržuje v myšlenkách, ale v jejich pozadí.  Je to stálé, vřelé a živoucí připomenutí, které je během času možno takřka zautomatizovat, nutno však dbát na to, aby se tím neotupila ostrost vřelosti a láskyplného citu.

Tak se člověk může stát úplně pozorným k zevním událostem a přitom udržovat láskyplnou vzpomínku na své vnitřní božství. Vnitřní postavení a klid žáka se pak podobají ose kola, která je prázdná a bez pohybu, ačkoliv události a povinnosti zevního života se stále otáčejí kolem ní.

Když se takové cvičení stane zvykem, lze je provádět třeba celý den, jak se vřele doporučuje. Za této okolnosti se stane cvičení tak mocným a účinným, že může dosáhnout jednobodovosti a přivodit skutečné poznání žákova pravého Jáství.

Začátečníci by je mohli podcenit jako nedůležité pro jeho zřejmou jednoduchost a neformálnost, ale pravý opak je pravdou.

Bohatý příliv Milosti a Boží pomoc ve všech oborech činnosti jsou jeho přirozenými výsledky.

Když zmizí egoizmus, nemusí nutně zmizet i individualita. Stane se však neosobní.