Mnoho lidí se ptalo pisatele Hovorů s T. G. Masarykem, jak

vlastně ty Hovory byly dělány: zda je pisatel na místě stenografoval,

zda je zaznamenával den po dni a jak to vůbec bylo. Tedy jak to bylo

a jak k tomu vůbec došlo.

Především se pisatel musí přiznat, že mu hodně dlouho ani ve

snu nepřišlo na mysl, aby si nějak zaznamenal, co měl příležitost

slyšet z úst prezidentových. Budiž to přičteno k tíži jeho

nepořádnosti; nikdy s sebou nenosí notes, do kterého by si něco

zapsal, nikdy si nevedl deník a má beznadějný nepořádek ve svých

vlastních papírech a vzpomínkách. Znáte snad takové lidi a jistě od

nich nečekáte, že by vedli řádný protokol o tom, co slyší nebo vidí.

Ale jednou – bylo to v Topoľčiankách – pršelo celý den. Pan

prezident se svými i s hosty seděl u krbu s hořícími poleny; rád se

totiž dívá do živého ohně.

A jak tak běží řeč, začalo se mluvit, jak to

bylo za války a kdy se kdo octl v nejhorší situaci. “Má nejhorší

situace,” začal pan prezident, “to bylo, když jsem za války přijel do

Moskvy.” A pak vypravoval, jak ho naši z revolučního Petrohradu

poslali do Moskvy, tam že je klidněji. Vystoupil v Moskvě na

nádraží – slyšet střílení. Jde pěšky do hotelu, ale před nádražím ho

zastaví kordón vojáků, prý nelze dál, střílí se tam. Přece se dostal na

náměstí, a tam se z obou stran pálí z ručnic a kulometů, na jedné

straně kerenští, na druhé straně bolševici. “Jdu,” vypravoval, “a

přede mnou jde člověk, dá se do běhu a vklouzne do velkých vrat,

která mu pootevřeli. Byl to hotel Metropol. Tož já za ním, ale zatím

mně zabouchli vrata před nosem. Tluču na ně a volám: ,Co to děláte,

otevřte!‘ ,Jste náš host?‘ volal na mne portýr. ,Jinak vás nemůžeme

pustit, máme obsazeno!‘ Nechtěl jsem lhát, tož jsem na něho vykřikl:

,Nedělejte hlouposti a pusťte mne!‘ On se zarazil a pustil mne

dovnitř.” A tak dále; pan prezident se rozpovídal a vzpomínal na

obléhání hotelu Metropol, na boje v Kyjevě a na “naše hochy”, jak

říká legionářům. Ale pisatele Hovorů upoutala jedna malá větička:

to “nechtěl jsem lhát”. Střílí se na moskevském náměstí, z obou stran

cvrnkají kulky o dlažbu i průčelí domů, a profesor Masaryk stojí

před zavřenými vraty hotelu, kam ho nechtějí pustit. Kdyby řekl, že

je tam hostem, byli by ho pustili hned; ale on ani v tu chvíli, kdy jde

o život, nechce lhát. A pak to vypravuje, jako by se to rozumělo

samo sebou, jen suchou a malou větičkou: “nechtěl jsem lhát.” To

bylo všecko.

Tehdy poprvé zapsal a otiskl pisatel Hovorů slova pana

prezidenta: jen pro tu jedinou malou větičku, aby nezapadla, aby si

jí jednou někdo všiml, jak je krásná ve své prostotě a samozřejmosti.