Nuže, nebylo těžko zapsat po paměti, co bylo promluveno za

mnohých a mnohých takových dopolední; ale chybí tomu to ticho,

to mlčení, z něhož se rodila slova a spřádal pomalý hovor. To mlčení

tu bylo pořád, kladlo se mezi slova, uzavíralo věty; ne tíživé mlčení,

při kterém není co říci, ale mlčení zamyšlené, mlčení člověka, který

přemítá, který potřebuje spíš myslet na věci než o nich mluvit. A

teprve pak, když domyslel, počíná mluvit: váhavě a pomalu jako

ten, kdo překládá z myšlenek do slov; nejde to snadno, protože

slova jsou někdy příliš těsná a někdy příliš široká, aby vyjádřila

myšlenku. Proto mluví nerad, a když už, tedy skoupě, aby těch slov

bylo co nejméně; pomalu, aby v zahloubané pauzičce bylo možno

hledat slovo přesnější; přerývaně, protože myšlení nemá

mechanickou souvislost mluvené věty. Bylo mnoho mlčeno, aby

vznikly Hovory; jen jejich pisatel ví, jak jsou neúplné; nejvíc jim

chybí ten kontrapunkt mlčení.

Karel Čapek