.. jsouce sami skutečností, snažíme se skutečnost najít.

Ot.: Jak vzniklo ego?
Odp.: Ego neexistuje. Nebo snad připouštíte dvě já? Jak může existovat nevědomost, není-li ego? Začnete-li to zkoumat, zjistíte, že avidja (nevědomost), která už neexistuje, tu není nebo řeknete, že zmizela. Ego předpokládá nevědomost. Proč myslíte na ego a proč trpíte? Ještě jednou co je to nevědomost? Je to to, co neexistuje. Život na světě však hypotézu nevědomosti potřebuje. Avidja je jen naše nevědomost a nic jiného. Je to nevědomost neboli zapomenutí Já. Může na slunci existovat tma? A podobně, může před sebe-vědomým a samozářícím Já existovat nevědomost? Kdybyste znal Já, neexistovala by nevědomost ani utrpení. Je to mysl, která pociťuje trápení a bídu. Tma nikdy nepřichází ani neodchází. Spatřujte slunce a tma nebude existovat. Podobně spatřujte Já a shledáte, že neexistuje avidja. [8]

Ot.: Jak vzniklo neskutečné? Může neskutečné vzniknout ze skutečného?
Odp.: Zjistěte, zda vzniklo. Z jiného hlediska nic takového jako je neskutečnost neexistuje. Existuje pouze Já. Když se snažíte vystopovat ego, které je
základem vnímání světa a všeho ostatního, zjistíte, že ego vůbec neexistuje, stejně jako neexistuje všechno toto stvoření, jež vidíte. [9]

Ot.: Je to kruté od boží líla, že činí poznání Já tak obtížným.
Odp.: Poznání Já je bytím Já a bytí znamená existenci, vlastní existenci člověka.
Nikdo svou existenci nepopírá o nic víc než své oči, i když je nemůže vidět.
Potíž tkví ve vaší touze Já objektivizovat, stejně jako objektivizujete své oči,
pohlížíte-li na ně v zrcadle. Jste na objektivitu tak zvyklý, že jste poznání sebe
ztratil jednoduše proto, že Já objektivizováno být nemůže. Kdo má poznávat Já?
Může je poznat necitlivé tělo? Stále hovoříte a uvažujete o svém „já", ale jste-li
dotázáni, popíráte, že byste je znali. Jste Já a přesto se ptáte, jak Já poznat. Kde
je potom boží líla a kde je její krutost? Protože lidé Já popírají, mluví písma
o máji, líle atd. [10]

Ot.: Pomáhá má realizace ostatním?
Odp.: Ano, zajisté. Je to nejlepší možná pomoc. Ačkoli ve skutečnosti žádní
ostatní, kterým by se mělo pomáhat, neexistují. Protože realizované bytí spatřuje
pouze Já, podobně jako zlatník vidí ve všech špercích jen zlato. Ztotožníteli
se s tělem, pak existují jen formy a tvary. Jestliže však své tělo překročíte, zmizí
ostatní spolu s vaším tělesným vědomím.

Ot.: Platí to i pro rostliny, stromy atd.?
Odp.: Existují vůbec odděleně od Já? Zjistěte to. Myslíte si, že je vidíte. Tato
myšlenka prýští z Já. Najděte, kde vzniká. Myšlenky pak vznikat přestanou
a přetrvá jen samotné Já.

Ot.: Teoreticky tomu rozumím, ale přesto tu jsou.
Odp.: Ano. Je to jako představení v biografu. Na promítací plátno dopadá
světlo, a stíny, jež se po něm míhají, vyvolávají v obecenstvu dojem, že sleduje
nějakou hru. Kdyby bylo v této hře promítnuto na plátno i obecenstvo, byl by na
plátně vidoucí i viděné. Aplikujte to na sebe. Vy jste plátno, Já vytvořilo ego a ego
má své myšlenky, které jsou zobrazovány jako svět, stromy a rostliny, na něž se
ptáte. Ve skutečnosti není toto vše nic jiného než Já. Spatřujete-li Já, zjistíte, že
je vším, že je všude a vždy. Neexistuje nic jiného než Já.

Ot.: Ano. Ale stále ještě to chápu jen teoreticky. A přece je odpověď jednoduchá,
krásná a přesvědčivá.
Odp.: I myšlenka, „Nerealizoval jsem", je překážkou. Ve skutečnosti je jenom Já.
[11] Naší skutečnou podstatou je mukti. Představujeme si, že jsme vázáni a činíme
různé lopotné pokusy, abychom se stali volnými, přestože celou dobu volní
jsme. To bude pochopeno teprve až dosáhneme tohoto stádia. Budeme překvapeni,
jak šíleně jsme se snažili získat něco, čím jsme vždy byli a čím jsme. Objasní
to ilustrace. V této hale usne nějaký muž. Zdá se mu, že odešel na cestu kolem
světa, že prochází hory a doly, lesy a pole, pustiny i moře a různé kontinenty a že
se po mnoha letech únavného cestování vrací do této země, přijíždí do Tiruvannamalai,
vstupuje do ášramu a prochází halou. V tomto okamžiku se probudí
a shledá, že se nepohnul ani o píď, ale usnul v hale. Nevrátil se do této haly po velkém
úsilí, ale je a vždy byl v ní. Je to přesně tak. Je-li položena otázka, „Proč si
představujeme, že jsme vázáni, když jsme volní"?, odpovídám, „Proč si představujete,
že jste na cestě kolem světa, překračujete hory a doly, pouště a moře, když
jste celou tu dobu zde v hale? To vše je mysl neboli mája (iluze)". [12]

...

Ot.: Jak má být ego zničeno?
Odp.: Nejprve ego spoutejte a pak se tažte, jak má být zničeno. Kdo klade tuto
otázku? Je to ego. Kladení této otázky je jistý způsob jak ego hýčkat a nikoli jak
je zabít. Když budete ego hledat, zjistíte, že neexistuje. To je způsob, jak je zničit.
[10]

Ot.: Jak je umožněna realizace?
Odp.: Existuje absolutní Já, z něhož vychází jiskra jako z ohně. Jiskra má
jméno ego. U nevědomého člověka se v okamžiku svého vzniku ztotožní
s objektem. Na takovém sdružování s objekty nemůže ego zůstat nezávislé.
Sdružování je adžňána čili nevědomost a její destrukce je cílem našich snah. Jeli
jeho tendence k objektivizaci odstraněna, zůstane ego čisté a také se ponoří
do zdroje. Klamná identifikace s tělem je dehatma buddhi (idea „jsem tělo").
Než bude dosaženo dobrého výsledku, musí zmizet.

„Já" je ve své čistotě zakoušeno v intervalech mezi dvěma stavy nebo dvěma
myšlenkami. Ego je jako píďalka, jež se pustí místa, na kterém se drží, jen když
se zachytí jiného. Její pravou podstatu lze odhalit jen je-li mimo kontakt s předměty
nebo myšlenkami. [11]

Toto duchové ego, jež je bez tvaru, vchází přijetím tvaru do existence; přijmeli
tvar, trvá; vyživujíc se tvary jež přijímá, roste ještě více; opouštějíc jeden tvar,
přijímá jiný, ale je-li hledáno, prchá.

Jen existuje-li ona první osoba, ego, ve formě, „Já jsem tělo", existuje druhá
a třetí osoba (ty, on, oni atd.). Jestliže je pátráním po pravdě první osoby tato
první osoba zničena, přestane existovat i druhá a třetí osoba a pak zazáří vlastní
podstata člověka, protože člověk bude opravdu stavem Já. [12]

Myšlenka, „Já jsem tělo z masa a krve", je onou jedinou nití, na které jsou
navěšeny různé jiné myšlenky. Proto obrátíme-li se do nitra s otázkou, „Kdo
jsem já?", všechny ostatní myšlenky (včetně „já"-myšlenky) skončí a spontánně
zazáří poznání Já. [13]

Ot.: Když čtu díla Šrí Bhagavána, shledávám, že o zkoumání se hovoří jako o jediné metodě realizace.

Odp.: Ano, to je vičára (sebedotazování).

Ot.: Jak se má provádět?
Odp.: Tazatel musí připustit existenci svého Já. „Já jsem" je realizace. Sledování
této cesty až do realizace je vičára. Vičára a realizace jsou jedno a totéž.

Ot.: To je nejasné. O čem mám meditovat?
Odp.: Meditace vyžaduje objekt, o kterém se medituje, zatímco při vičáře existuje
jen subjekt bez objektu. Takto se meditace liší od vičáry.

Ot.: Není dhjána (meditace) jedním z účinných postupů, vedoucích k realizaci?
Odp.: Dhjána je koncentrací na předmět. Splňuje ten účel, že udržuje stranou
rozmanité myšlenky a ulpívá na jediné, která musí před realizací také zmizet.
Realizace však není nic nového, co by se mělo získat. Je již zde, ale stojí jí v cestě
clona myšlenek. Všechny naše pokusy směřují k odstranění této clony a pak je realizace odhalena.
Radí-li se hledajícím, aby meditovali, bude jich mnoho s touto radou spokojeno.
Někdo z nich se však může zeptat, „Kdo jsem já, abych meditoval o předmětu?"
Takovému člověku je třeba říci, aby hledal Já. To je závěr. To je vičára.

Ot.: Bude samotná vičára bez meditace fungovat?
Odp.: Vičára je cestou i cílem. „Já jsem" je cíl a konečná realita. Usilovné setrvávání
v něm je vičára. Je-li setrvávání spontánní a přirozené, je to realizace. [14]

Opustí-li člověk vičáru, nejúčinnější sádhanu, neexistuje žádný jiný adekvátní
prostředek k ovládnutí mysli. Je-li mysl ovládnuta jinými způsoby, bude jakoby
podrobena, ale povstane znovu. [15] Sebedotazování je neselhávající a jediný
přímý prostředek, vedoucí k realizaci nepodmíněného, absolutního bytí, kterým
skutečně jste.

Ot.: Proč se má za jedinou přímou cestu k džňáně považovat sebedotazování?
Odp.: Protože každá sádhana s výjimkou átma-vičáry (sebedotazování)
pokládá zadržení mysli za nástroj k provádění sádhany a nemůže být praktikována
bez mysli. Ego může v různých etapách praxe nabývat odlišných a jemnějších
forem, ale samo není nikdy zničeno.
Když král Džanaka zvolal, „Teď jsem odhalil zloděje, který mne stále okrádal.
Hned se s ním vypořádám", mluvil ve skutečnosti o egu nebo mysli.

Ot.: Zloděj však mohl být zajat i jinými sádhanami.
Odp.: Pokus zničit ego nebo mysl prostřednictvím jiných sádhan než átmavičára
lze přirovnat ke zloději, který se vydává za policistu, jenž zloděje, tedy
sebe chytá. Jen atma-vičára může odhalit pravdu, že ani ego ani mysl ve skutečnosti
neexistují a pomoci člověku realizovat čisté nediferencované bytí Já
neboli absolutno.
Po realizaci Já nezbývá nic, co by mělo být poznáno, protože ona je dokonalým
blahem, je vším. [16]

Ot.: Proč je sebedotazování přímější než ostatní metody?
Odp.: Pozornost, zaměřená na vlastní Já, které vždy září jakožto „já", totiž
nedělená, čistá realita, je tím jediným plavidlem, na kterém může jedinec, oklamaný
myšlenkou „Já jsem tělo" překročit oceán nekončících zrodů. [17]
Skutečnost je jednoduše ztráta ega. Zničte ego hledáním jeho identity. Protože
ego není entita, zmizí automaticky a skutečnost zazáří sama o sobě. To je
přímá metoda, na rozdíl od metod jiných, které lze provádět jen při zachování
ega. Na těchto cestách vzniká spousta pochybností a nakonec zůstává k zodpovězení
věčná otázka, „Kdo jsem já?". V této metodě je však závěrečná otázka
otázkou jedinou a vzniká již na počátku. Pro uskutečňování tohoto hledání není
žádná sádhana nutná.

Neexistuje větší mystérium než toto: jsouce sami skutečností, snažíme se
skutečnost najít. Domníváme se, že existuje něco, co naši skutečnost zakrývá
a že to musí být, předtím než je skutečnost získána, zničeno. To je směšné. Přijde
den, kdy se budete sám smát svým dřívějším snahám. To, co nastane onoho
dne, kdy se budete smát, existuje již nyní a zde. [18